primární motivaci ve výběru partnera považuje autor „emocionální atrakti–

vitu“ (Lampe, 1982, str. 122), která ovšem neslouží pouze k vysvětlení 

jedincovy volby, ale funguje i jako společností akceptovatelná obhajoba 

takového chování. 

Romano (1997) se pokusil o vymezení a popis konkrétních typů osob–

ností, které podle něj nejlépe odpovídají lidem se sklony k navazování in–

terkulturních partnerských vztahů. Původně označil sedm charakteristic–

kých typů osobností, posléze přidal osmý: 1. vyvrhelové (nezapadají do

vlastní společnosti a hledání partnera jinde je vlastně pokusem najít si

nový domov mezi lidmi, kteří ho za vyvrhele nepovažují; člověk typu vy–

vrhel může být například příslušník etnické/rasové minority), 2. rebelové

(protestují proti vlastní kultuře nebo její části, patří sem různé druhy radi–

kálů, idealistů a podobně), 3. podivíni (nekonformní lidé, kteří nepřiklá–

dají velký význam příslušnosti ke skupině, jsou to dobrovolní samotáři, ne–

cítí se být příliš svázáni se svou náboženskou, sociální nebo kulturní

skupinou), 4. kompenzující (cítí se neúplní a hledají ve světě svou lepší

polovinu, žení/vdávají se z potřeby; autor přiznává, že to samé platí u mno–

hých monokulturních svazků, ovšem v interkulturních vztazích dávají tito

lidé kompenzované nedostatky za vinu vlastní kultuře), 5. dobrodruhové

(přitahuje je neznámý a jiný svět, potřebují se dotknout neznámého, aby cí–

tili vzrušení ze života; pohodlí a předpověditelné vztahy je nudí), 6. emi–

granti (unikají před životem ve své zemi, nebo se snaží zlepšit své sociál–

ní/materiální podmínky, získat občanství a začít žít v lepším světě"), 

7. nestabilní osobnosti (osobní důvody k navazování interkulturních vzta–

hů vycházejí z nezralosti osobnosti, například protestují proti rodině

upřednostněním neschvalovaného partnera), 8. kosmopolité (lidé zvyklí

cestovat například za vzděláním a prací, adaptabilní osobnosti s kosmopo–

litním smýšlením).

Vzdálenost jako aspekt interkulturního partnerského vztahu

První překážkou v interkulturním partnerském vztahu často (ne vždy)

bývá geografická vzdálenost dvou míst, ze kterých jedinci pocházejí. Pře–

devším na počátku vztahu, kdy mohou být partneři pocházející z různých

koutů světa separováni z pracovních, studijních nebo rodinných důvodů

(například je nutná péče o rodiče nebo jiné rodinné příslušníky), může

vzdálenost představovat hlavní zdroj nesnází. Na základě studií souvislosti

geografické vzdálenosti se vznikem interpersonálních vztahů došli někteří

105